Jídlo - přítel či nepřítel?

Já osobně v tom mám již konečně jasno. Přítel. Velice potřebný přítel, bez kterého by jsme nemohli přežít déle než týden. Přítel, kterého má každý živý organismus na planetě. Všichni ho potřebujeme k přežití. Ale spousta lidí to nedokáže ocenit.
Ano, řeč je o poruchách příjmu potravy. Na tohle téma mě přivedla má kamarádka, která jednou z nich rozhodně trpí. Vesele se chlubí faktem, že celé dny nic nejí a hubne. Jak by také ne, když jejímu tělu nezbývá nic jiného, než pálit všechny nouzové zásoby, kterých ona na sobě nikdy moc neměla. A když jí řeknu, co kvůli anorexii zkusila jedna moje známá, která se naštěstí již z nejhoršího dostala, pouze mávne ruku a zasměje se. Asi jí nedochází, že to všechno o selhávání orgánů a léčbě hormony myslím vážně.
Netěší mě ani reakce ostatních, kteří jen mávnou rukou, v lepších případech zakroutí hlavou. Ale žádná slova, jak špatné je to, co svému tělu dělá, od nikoho krom sebe neslyším, což mě nehorázně rozčiluje.

Anorexie a bulimie jsou závažné nemoci, které rozvinutější země sužují. Vsadím se, že kdyby se africké děti dozvěděly, že u nás hladovíme zcela dobrovolně a ne proto, že jídlo prostě nemáme, tak by došly k závěru, že si vůbec nevážíme toho, co máme.
A netýká se to jen dívek. I mezi hochy se tento "trend", nastolený většinou modelkami či tlakem společnosti být prostě krásně štíhlý, nepěkně rozmáhá. Avšak někteří to ženou do takových extrémů, že jim nakonec jde o život.

Nepochopte mě špatně. Nemám nic proti tomu, když někdo chce zhubnout. Ovšem zdravým způsobem. Strkání prstů do krku ani hladovění to rozhodně není. Já sama se snažím denně běhat, dělám pilates, jógu a přímo zbožňuji tanec. Také už to nese svoje ovoce, ač pomalu. Za tři měsíce mám pět kilo dole a zcela mi to vyhovuje. Nic se nemá přehánět. I odborníci říkají, že víc než kilo týdně by dolu jít nemělo, protože potom hrozí obávaný jojoefekt, což znamená, že se vám to kilo vrátí zpátky a přivede s sebou nějaké ty další kamarády.

Proto apeluji na všechny okolo, kteří jen přemýšlí o tom, jaké by to bylo, začít si něco s PPP. Nedělejte to. Nestojí to za to. Počítání kalorií, zvracení, odpírání jídla.
Představte si, že je vaše tělo vaše dítě. Strkaly byste mu prsty do krku? Odpíraly jídlo? Cítily se provinile vždy, když ho nakrmíte? Určitě ne!